DAY 14 - HAMADAN

Výsledkem nesmysleného načasování odjedzu z Shirazu je příjezd v pět ráno, nevyspalost, tma a zima. Taxikářům chvíli trvá pochopit, že nikam jet oprabdu nechci, ale nakonec pochopili. Je zima, takže jsem docela rád, že otevřeli budovu, kde se dá na lavkách dospat. Dost brutálně mě bolí koleno, doufám, že se jedná o klasické „zdřevěnění“ a nikoliv něco horšího. Kolem sedmé konečně otevírají i kanceláře společností, kde zkouším zjišťovat spoj na zítřek do Orumiyeh. Situace je podobná jako na ostatních spojích, vše  v jeden čas a za stejnou cenu. Tentokrát ještě o bonus starého, pomalého ale zato neskutečně levného Mercedesu.
Nedá se nic dělat, na nádraží už víc nepořídím, beru tedy taxi za dolar do centra, kde bych rád našel nějaké levný  a dobrý hotel. Nijak zvlášť se nedaří ani jedno. Z prvního mě pouze farsí mluvící chlapík vyhazuje, patrně neberou cizince, nebo měli plno a nebo to vůbec nebyl hotel, páč veškeré značení bylo pouze v perštině. Tyto mosaferhúne jsou v první řadě určené pro místní a tomu odpovídá vězšininou i cena a také zmíněné značení. Beru tedy vedlejší Farshi GuestHouse, pokoj bez sprchy za 100 tisíc riálů. Na nějaké smlouvání se tu nehraje, chceš nebo nechceš. Jsem docela out, takže dávám pauzu se startem kolem desáté, kdy na náměstí právě začíná nefalšované propagandistické divadlo. Tato taškařice, připomínsající 1. máj v časech dávno minulých, má za účel podpořit bratry v Palestině a poslat do horoucích pekel Izrael s USA. Dav provolává hesla:“ Alláh Akbar….smrt Izraeli….smrt USA“ a tak nějak pořád dokola. No je veselo. Krom vlajek a dalších transperentů je k mání i plakát s nápisy v fársí a angličtině „ Down with USA, Down with Izrael“. Ti v průvodu vypadají docela vážně, přihlížející mám dojem se docela baví. Chvíli fotím než se dám do řeči s několika fotografy – profesoinály, kteří se mě ptají, zda jsem taky journalist. Okamžitě odpovídám, že jsem pouhý turista, páč tak nějak tuším, že tím pádem je větší šance, že nedostanu na budku. Však mně taky hned radí, ať okamžitě schovám foťák, což ihned činím.
Mezitím se ke mně přidal buď místní blázen nebo tajný policista, který mě tvrdí, že miluje USA a Izrael a tito lidi jsou blázni. Byl to patrně blázen. Ale i tak se s ním o politice moc nebavím, je to přece jenom vždy tanec na tenkém ledě. Pravda ale je, že na vládu každý nadává, až jsme převapen v jaké intensitě.
Jak demonstrace skočí, resp. se průvod přesune dál, nastává klasické páteční mrtvo, protože pátek, to je všech muslimů svátek. Zavřeno má i muzeum a hrobka Aviceny (BuAli Sina, lékař, básník a filosof, známý jako Avicenna), která vypadá jako nepovedá kopie vesmírné lodi. Podobně úžasně vypadá i vedlejší Baba Taher mausoleum. Cestou mě doprovází asi půltucet děcek, který nechápou, že fársí neumím a proto se mě permanentně na něco ptají. Takže já jim odpovídám česky a je klid. Kulhání po městě (vypadám jako kdyby mě na demonstraci zbili) nakonec vzdávám a  jdu na hotel. Tento den bude odpočinkový, povalečský a nicnedělající. Dobře dělám, neb koleno se postupně umoudřuje a tudíž se můžu přece jenom rychleji vydat na oblídku obchodů a něčeho k snědku. Opět v Ramadánu dost ošidná věc. Aspoň, že jsem našel internetovou kavárnu. Vše se mění po setmění, kdy se konečně otevřenou bistra, kavárny a fast foody.

Dnešek se nijak zvlášť nepovedl, ale nemůže být každý den posvícení, vlastně spíše Ramadán.