DAY 2 - TRABZON, DOGUBEYAZIT, TRABZON

Východ Turecka je neskutečně zajímavé a přitažlivé místo, které úplně láká k pořádnému prozkoumání. Hory, holé pláně, malé vesničky, chatky a domky splácané jenom tak z hlíny, pyramidy z trusu, ovce všude kolem. Celé to vypadá v ranním šeru a mlze tak nějak smutně, prostě, ale zároveň strašně idylicky a i tím, že se vše teprve probouzí a nikde ani živáčka, i trochu tajemně. Stejně tak působí i samotný Dogubeyzit, příhraniční městečko pod horou Ararat, která bohužel v ranní mlze není vůbec vidět. Vládne zde specifická atmoška, která dává tušit, že na hranice je to již kousek.
Hned po výstupu z busu přesedám na dolmuš směr hranice, ale jedem jenom pár stovek metrů k kanceláři, kde nejmíň hodinu čekáme, než přijedou další autobusy a tím pádem přibudou i cestující. To, že mě chlápci v Trabzonu trochu vodili za nos, ukazuje jeden z přijíždějících busů, který jede přímou trasu z Trabzonu až sem. Stíhám si nakoupit něco na snídani, ale hlavně seznámit se s prvním Íráncem na své cestě, a to Rasoulem, toho času studujícím a pracujícím v Libanonu a nyní se vracejícím do vlasti. Rasoul je prima chlápek, pracuje jako novinář a ví toho opravdu hodně, mimo jiné politiku, ekonomiku a obecné světové otázky jsme probrali i Kafku a já byl rád, že jsem od něj něco četl a nepřipadal si jako idiot. Samozřejmě hlavně nejdřív vyzvídám věci o Íránu, jak to chodí, kam jet a kam nejet, on zase nadává na poměry doma a i v Libanonu.
Cesta na hranice trvá přibližně ¾ hodiny a stojí 5 YTL. Přímo u hranic, v krajině nikoho a ničeho, pobíhá volně několik krav. Co tam dělají netuším, že by strava celníků? Kontrol pasu je několik, ale vždy korektní a v pohodě. Na turecké straně je trochu tlačenice u okýnka, Rasoul zkušeně předbíhá a za chvíli jsme na íránského straně, kde předbíhám již plně s dobrozdáním přátelské slečny z turistických informací. Slečna má za úkol odchytnout každého cizince a pečlivě zapsat, však mně také hned hlásí, zda tu jsou nějací Češi.
Legendáního plešouna střídá legendární vousáč. Turecké drobné střídají íránské statisíce. Turecké záchody nestřídají ty íránské, jsou totožné vyjma drobnosti, kdy v TR je většinou kohoutek a kyblík, za to v Íránu je většinou hadička s vodou.
Místní musí ještě na kontrolu pasu, já naštěstí ne, potom ještě několik kontrol pasu a jsem v ÍRÁNU. Waw, dobrý pocit :). Zatímco Rasoul vyjednává s taxikářema, já klusám do banky vyměnit dolary na íránské riály. Za padesát dolarů mám skoro půl milionu místních papírků. Za pár drobných jedem nejdříve za plot, kde se nejdříve rozhodujem kam vlastně jet, potom za kolik a nakonec čekáme na nějaké spolujezdce. Chceme rovnou do Tabrízu, ale to se asi nechce žádnému z taxikářů, takže dlouho čekáme, až konečně Rasoul někoho ukecá a jede se. S průměrnou rychlostí 120-130 km/h to trvá do Tabrízu necelé tři hodiny. Cena to snad byla vyjednaná dobře, platíme každý 80 000 IRL neboli 8000 tuman neboli 8 dolarů. Rasoul mě ještě směřuje na Ferdousi street, kde mají být levné hotely, loučíme se a domlouváme se, že druhý den někam zajdem pokecat. Setkání se nakonec nepodařilo, na jeho mobil jsem se nedovolal. Hledám na Ferdousi street doporučený Ferdousi hotel, ten ale nenacházím a místě něj mě vede anglicky hovořící bankéř do Mashad Guesthouse. Dává mi své číslo s tím, že pokecáme o globálních ekonomických otázkách, když jsem teda vystudoval tu ekonomii, ale já už v tá chvíli vím, že tomuhle chlapíkovi rozhodně volat nebudu:). Po dvou nocích na cestě přijde skromný pokojík (66 000 IRL + 10 000 IRL sprcha) docela vhod.
Hotel je na dohled „tourist office“ tak jdu nejdřív tam, zde vládne „legendární“ Nasser Khan – živý, velmi přátelský chlapík s perfektní angličtinou a znalostí nejen několika českých vět ale i nadávek typu „kurna, picka“. Kecáme co a jak, dávám čajík, mezitím přichází párek cestovatelů z Holandska, kteří mají v plánu jet s Náserem další den do Kandovanu. Za 5€ se mě do téhle akce moc nechce a spíš to zkusím po vlastní ose. Všema tak vychvalovaný bazar mě nijak zvlášť nebere, rozsáhlý je dost, to je pravda, ale jinak mám dojem, že po čase začnou být všechny ty bazary více či méně podobné. Zbytek dne mám v plánu toulat se městem, koukat co se kde děje, kecat s lidma, no prostě nasávat íránskou atmošku. Kromě všudypřítomné trojkombinace:“What’s your name, Where are you from a How are you“, mně oslovuje třeba i lidi jako Mehdi, kteří umí anglicky výborně a je radost si s nima vykládat. Kromě klasické konverzace zahrnující dotazy typu „co v Evropě?“ a asi docela typického nadávání na poměry, mám s Mehdim možnost návštěvy Mehdiho jazykovky. Možnost pravda moc nemám, prostě se jde. Mám štěstí, že většina učitelů a studentů je zabrána do písemek, takže je docela klid a jsem ušetřen případného proslovu. Takhle se návštěva omezila jenom na potřásání rukou, nějaké čajíky a pokec se studentíkama. Někdy moc nevím co si o jejich dotazech myslet, ale poctivě se snažím odpovídat na vše. Kousek od jazykového institutu je Modrá mešita, zvenku dosti obyč, zevnitř nevím, bylo zavřeno. Po odzvonění Ramadánu dávám ještě s Mehdim mé první íránské jídlo a hned snad nejvíc podezřele vypadající za celou cestu – játra na grilu opékaná přímo v jedné z uliček. Chutnalo to jakžtakž a překvapivě mě po tom ani nebylo zle.
Mehdi spěchá domů na ramadámovou večeři, já do hotelu na sprchu a následně do jídelny na deník. Ani ne dvě napsaná slova, když ke mně přisedá Iman, sympaťák z Tehránu, nyní pracující v Tabrízu a dle svých vlastních slov jeden ze zakladatelů couchsurfingu v Teheránu. Surfování po gaučích (http://www.couchsurfing.com) propaguje tak nadšeně a vehementně, že se budu muset taky co nejdříve připojit. Závěr dne ve znamení přejezení se výborným kebabem – mleté maso na špejli s s místním plackochlebem + místní nealkoholické pivko, které chutná trochu jako citrónová limonáda a moc mě nechutná. Jako dezert „sladké nudle v ledu“. Velmi pohodový první den v Íránu.