DAY 12 - SHIRAZ

Po celonočním předjíždění kamińů přijíždíme do Shirazu kolem šesté hodiny ranní. Co se týká počasí, je to docela změna oproti Bandáru, naproti tomu okolí je podobné, de facto poušť. Ještě než jdeme na taxi, zkouším pozjišťovat autobus do Hamadánu. Situace je tradiční, všechny autobusy jedou mezi jednou a druhou hodinou odpolední za překvapivě stejnou cenu, 90 000 IRL. Opět musím zvolat, ať žije konkurence. Důvod proč by se člověk měl 15 hodin plácat v buse a potom přijet do cíle v nepoužitelný čas kolem páté hodiny ranní, opravdu nechápu.
S taxikářema je docela legrace. Chceme se dostat do hotelu, první nabídka je za turisticky standartní cenu 20 000 IRL, už máme skoro bágly v autě, když přiběhl jiný taxikář, že nás bere za 10 tisíc. Neváháme a jdeme k němu, načež se původní řidič, kterýmu právě utekly peníze, začně rozčilovat a dokonce se snaží našemu řidič vypustit kola.
Hotel, který máme vyhlédnutý má ještě zavřeno, tak bereme vedlejší Hotel Sasan,  třílůžák za 324 000 IRL. Hotel má evidetně svoje nejlepší období dávno za sebou, což potvrzuje i slizský hoteliér svojí hláškou, že Sasan hotel je well know international hotel bla bla…
Ten samý slizoun se hnedle chopil příležitosti a začal nám nutit výlet do Persepolis, Pasagarde atd. za cenu 500 tisíc riálů. Po domluvě nakonec berem, kdo ví jaká cena by byla při vyjednávání s taxikářema na ulici.
V pokoji Internation Sasan Hotelu jsme našli luxusního švába.
V pěti lidech v taxi není cesta žádný med ještě, že my dva s Josefem jsme hubení, takže se vždy do auta nějak poskládáme. Po návštěvě obchodu a nákupu vody, je první dnešním cílem Persepolis, které je vzdáleno cca 40 km od Shirazu. Z dálky vypadá areál poměně rozlehle a zajímavě, z bližší perpektivy je horší. Nic moc k vidění zde není,  a to patrně proto, že všichni už jsme byli v Sýrii a místa jako Apamea nebo Palmyra strčí tento turistický areál hravě do kapsy. Aspoň, že je vidět, že je po sezoně a není tu moc lidí.
Areál je oplocený, všude lešení (v Íránu je snad všechno pod lešením), plno zákazů kam se může a kam ne, aspoň že vstupné je symbolické. Nejlepší jsou patrně hroby tyčící se nad areálem, jinak je to spíše taková vyumělkoné muzeum pro turisty.
Nocméně, oproti Pasagarde je to ještě luxus. V Pasagarde není totož už vůbec nic, vstupné klasicky 3000 IRL, není zde de facto nic a když ano, tak pod lešením. Jenom popojíždíme autem a vlastně ani moc nevystupujeme. Mnohem zajímavější a tam bohužel nestavím, je osada kočovných nomádu v korytu vyschlé řeky. Před léto se pohybují, zde v horách, aby se na zimu přesunuli do tepla k Bandáru.
Poslední zastávkou je Taksht-e Rostam, což jsour hrobky perských králů vytesaných vysoko ve skalách. Jednoznačne nejlepší a nejzajímavější část celého výletu. Nikdo z nác netvrdí, že to byla vyloženě nuda, byl to docela zajímavý výlet, ale bylo to spíše o tom si to „odškrtnout“, že jsme zde byli, než že bychom zažili a viděli něco nového a úžasného.
Po odpočinku na hotelu vyrážím do města, nejdříve na poštu, která je samozřemě zavřená. Když se ptám místních, zda neví kdy je otevřeno, dostane se mě odpovědi, že neví, ale že někdy určitě otevřeno bude. Cestou zpět se připojuji k Josefovi s Adrianem a jdeme na jídlo. Dnešní strategie je jasně daná, vyzkoušet co nejvíc různých dobrot. Po několika koktejlech (meloun, mango) přichází na řadu pistácie, falafel, různé dortíky apod. Moc dobré, ale štěstí, že mešita se záchody bal tak blízko:-).