DAY 11 - QESM, LARAK ISLAND, BANDAR

Po snídani, resp. po tom co zbylo ze včerejší snídaně, jdeme za místním šéfíkem se domluvit na výletu lodí na ostrov Larak. Cena není úplně z nejlidovějších – 400 000 IRL (40 USD) za hodinovou projížďku a 100 000 za každou hodinu navíc. Taxík, který vtipně nebyl v ceně od šéfíka, nás čeká kolem půl deváté u hotelu a jede se na místní přístaviště, kde akorát přeskočíme do pramice a jede se. Cesta na ostrov trvá max. 15 minut, zastavujeme ve vesnici, kde nakupujeme vody a pokračujeme dále okolo ostrova. Nikde nikdo, jak na ostrově tak v moři,  jen my a moře, pohoda_-). První zastávka je u vraku potopené a rozlomené lodi patrně z Íránsko-Irácké války. Škoda, že mně do brýlí teče, takže nic nevidím. Ale i koupání je super. Mylsím, že nikdo moc netušil, jak se zpětně vyškrábem na loďku, ale je to překvapivě v pohodě. Druhá zastávka je u písečných dun, velmi podobných těm co byly k vidění ve Wadi Rum v  Jordánsku. Nemá to chybu, chtělo by se zůstat na ostrově mnohem dýl a užívat si pohody a samoty, ale už jsme na výletě přes dvě hodiny a musíme nazpět do Qesm. Zkoušíme hledat ještě nějaké želky, ale místo toho vidíme tak leda potopené taxi. Ten kdo se převlíkl do suchého na lodi, se směje těm co ukazují bílé zadky v přístavu. „Kapitán“ chce 800 tisíc, což mu samozřejmě odmítáme dát (zkusil to), smlouváme a nakonec se dohodneme na ceně 600 tisíc. Přece jenom jsme byli na výletě dýl a takhle cena zhruba odpovídá tomu, co jsme se domluvili. Takováhle vyjíždka se jenom tak nepovede, takže mylsím, že panuje všeobecná spokojenost.
Taxíkem na hotel, sprcha, batohy, odhlášení z hotelu a do přístavu na loď do Bandáru. Jako vždy příležitost dělá taxikáře, na licence zde nikdo nehraje, to nám ale nevadí, i když nás občas zavezou jinam nebo dotyčný vůbec neví kam má jet. V tomhle případě nás chlápek nejdřív dovezl do přístavu trajektů, než konečně pochopil že chceme do přístavu malých loďek (Sangi Pier). Tím, že jsme domluveni na pevné částce, se můžeme jenom zasmát nad pokusem dostat z nás o dolar více.
Podobně to v přístavu zkouší i převozníci s otevřenýma a pomalýma loďkama, chtějí dvacet tisíc, mají ale smůlu, protože my moc dobře víme, že cena je poloviční. Nakonec stejně bereme rychlou loď za standartní cenu 20 000 IRL, ono se péct hodinu na otevřeném moři není taky úplná pohoda. Nejvíc naštvaní jsou naši potencionální spolucestující z otevřené loďky, kteří se už radovali, že jich je dost, aby mohli odjet…
Za půl hodiny jsme v dusném Bandáru, kde chceme hlavně vyměnit peníze a hned potom koupit letenky a lístky do Shirazu. Peníze měníme v hotelu, na stejném místě kde v kluci kupují letenky ze Shirazu do Teheránu. Já mám jiné plány, chci jet spodem před Hamadán. Zpětně se ukázalo, že to asi úplně nejlepší nápad nebyl a měl jsem taky letět.
Bandár mě při první návštěvě zrovna neuchvátil, ale dneska je to něco jiného. Je více času, menší vedro a tím pádem větší možnost zkoumat a pozorovat pestrou směsku lidí, která zde je. Hlavně bazar je v tomhle jedinečný: hlučný, špinavý a barevný, to vše spolu s lidma z různých koutů světa dělá jedinečnou atmosféru. Na rozdíl od místních se Aarabové rádi fotí, tak toho využívám a také se snažím zachytit ostatní, i když to vždy není jednoduché a neobejde se to bez křiku a bleskurychlého zahalování.
Bandár je místo kontrastů, sotva sto metro od sebe, je moderní nákupní centrum ze skla, oceli a betonu plné nablýskaných obchodů a fast-foodů (je vidět, že Dubaj je blízko) a opodál je bazar jak vystřižený odněkud z Pakistánu.
Potom už jenom cesta na terminál, čekání, sandwich na večeři a odjezd směr Shiraz.