DAY 8 -YAZD

Pohodové ráno v prázdné dormitory v Kashan hotelu.  Snídaně za 10000 riálů pravda nic moc, dostal jsem íránská míchání vajíčka a trochu chleba. V chládku po rozkvetlými keři v átriu dopisuju deník a dumám co s dneškem. Jisté je to, že už včera se mi v Yazdu velmi líbilo a dneska tomu nebude jinak -  staré baráky, úzké uličky, termná zákoutí, to je moje:-). Mno nicméně nejdřív mám za úkol najít směnárnu, jenž je na mapě v LP hodně daleko a dále najít vyhlédnutou cestovku, kde bych si rád zakoupil lístek na vlak do Bandaru, pakliže se ovšem během dne nerozhodnu jinak a pojedu nejdřív do Bamu a  pak teprve do Bandaru.
Směnárnu nacházím na úplně jiném místě než je na mapě, ale jdu brzo, ještě nedorazila „rate“, mám prý přijít za hodinu. Volný čas využívám k toulání se po bazaru, kde dostávám příležitost omrknout i to co je nad bazarem – střechy, věžičky. kupole a minarety yazdské. Nejpůsobivější je množství baghír, což jsou tzv. větrné věže,  které chytají studený vzduch a svým způsobem jsou jakýmsi předobrazem dnešní klimatizace. Za příležitost a možnost vylézt na střechy yazdské se tentokrát platí, a to 5000 IRL.  Chlapík vypadal, že zadarmo to nebude, takže mě to ani moc nepřekvapilo. Místní bazar mě asi zatím bavil nejvíc ze všech bazarů co jsem v Íránu navštívil.
Ve směnárně už dostali „rate“, takže jsem mohl vyměnit 100$, za které jsem dostal necelý milion riálů. Zase jsem boháč. V cestovní kanceláří nakonec kupuju lístek na vlak do Bandáru, Bam jsme se rozhodl nakonec vynechat, snad příště.
S lístkem v kapse a více než půl dnem do odjezdu mířím zpět ke komplexu Amir Chakhmaq, kde je nyní otevřeno a dá se vylézt (3000 IRL) po terasovitých schůdcích skoro až po minarety. Není nijak velký opar, takže je vidět do daleka, pravda převážně ploché střechy domů a sem tam vykukujícím minaretem. Vedle mešity jsem konečně našel za plentou schovanou „žrádelnu“ s klasickými sendviči a klasickou íránskou colou.
V sousedící mešitě mám podobné štěsatí jako na bazaru, kdy mě správce pouští nahoru, odkud je úžasný výhled na všechny strany, ale hlavně, všechny střechy na sebe navzájem navazují, můžu se libolně procházet kam se mně zachce. Využívám této možnosti co subjektivní pocit bezpečí dovolí.
Před mešitou potkávám dalšího z sympatických a upovídaných íránských studentů, kteří si chtějí buď procvičit english nebo si jenom tak povykládat. Tento student  strojařiny, původem z Kuvajtu, jehož jsem trestuhodně zapomněl, byl spíše ten upovídaný typ. Hned na křižovatce, kde jsme se dali do řeči, se nachází Yazd Water Musem pojednávající o yazdském vodohospodářství a jeho historii. Velký fanoušek tohot odvětví nejsem, takže jsem i rád, že to bylo zadarmo. Během hovoru se snažím směrovat na místa, která chci vidět, jako Jameh Mosque. Narozdíl od včerejší půlnoci, kdy jsem tu chvíli vegetil, je tu odpoledne naprosté mrtvo, které  plně odpovídá vedru, které panuje. Zbytek odpoledne se už jenom couráme po starém městě, střídajíc historická témata, kdy dostávám rozsáhlý výklad dějin, s tématy zde méně obvyklými, jako je vztah boyfriend versus girlfriend zde a v Evropě nebo jestli je u nás nevěsta panna.
Kolem páté podlední se loučíme, potřebuju ještě na Internet, Friendly Internet café je více slowly, jak friendly, ale emaily a smsky jdou poslat celkem bez problémů.
Na hotelu si vyzvedávám batoh, platím za ubytování (celkem 50tisíc IRL), cestou zastávka v smíšeném zboží pro sušenky a  pití, což v dané chvíli považuji za svačinu s tím, že si večeři koupím ve vlaku nebo na vlakáči. Bláhova představa, bylo to už večeře.
Dle již zavených pravidel jdu do vozovky s cílem stopnout taxi na vlakoné nádraží. Určitě bych to zvládl i sám, nicméně se mě ujímá místní, který mně stopnul taxi a domluvil cenu obvyklou pro místní (10 000 IRL), bez turistické přirážky.
Zda vlak přijel s hodinovým zpožděním nebo už došlo ke změně času, se asi nikdy nedovím, faktem ale zůstává, že po hodině a půl čekání v nudné nádražní hale jsme vpuštěni na perón, kde už čeká vlak. Sdílím 6-ti místné spací kupé s docela prima chlapíkama, kteří mají zjevně radost, že jsem došel a že bude nějaká zábava. Z jmen si pamatuju dětského lékaře Mustafu z Bandáru a dále studenta architektury, námořníka, jednookého dědu a chlapa se zlomenou nohou. V rámci omezené slovní zásoby probíhá představování, úvodní konverzace, vzájemné nabízení dobrot k snědku…no prostě íránská vlaková pohodaJ. Jelikož na nádraží nebylo kromě obligátních sladkostí nic k snědku, jdu se mrknout, jak to vypadá v jídelním voze. Chci si objednat obligátní maso na špejli s rýží, ale nedaří se, prý už nic nemají a je zavřeno. Zvláštní, dávám aspoň čaj a s nepořízenou se vracím do kupé. I před mé předsvědčování, že je vše OK, nemám na výběr a jsme nucen sníst nabízené jídlo, konkrétně tuňáka s chlebem. Samozřejmě, že nakonec rád přijímám, protože hlad opravdu mám.

Kolem desáté, po několik čajích a hromadě sušenek, rozděláme lůžka a jde se spát