DAY 15 - ORUMIYEH, VAN(TR)

Budu muset přehodnotit svůj zvyk vyměňovat si vícekrát menší částky dolarů, páč už po několikaté se ocitám před nutností složitě hledat banku nebo směnárnu. V Hamadánu žádná směnárna není, musím tedy do banky, kde přepokládám, že mě čeká složitý byrokratický proces a nějaké to procento dolů jako poplatek.
Ani se nemusím moc snažit s hledáním toho správného okna, resp. stolu, protože už svým příchodem budím značnou pozornost a jsme hnedle odveden na patřičná místa. Lépe řečeno, rovnou k řediteli. Takže jsme si potřásl ruce s několika úředníky, všem řekl, že jsme z ČR a všem vysvětlil, že chci vyměnit peníze. Není to ale tak jednoduché, protože se musí čekat na „rate“. Prý za zdržení může Ramadán. Po půlhodině jsem se dočkal, měním 40 USD a bankéřům na oplátku nechávám 60 USD. Ještě, že Íránci jsou staří poctivci:-).
Jdu na nákupy. Bazar je docela sympatický, ale je to spíše ten spotřební, takže tu není až zase tak moc zajímavých věcí. Kupuju nějaké šátky, koření, oříšky apod. Z hlediska útlocitného Evropana je asi nejzajímavější ovčí trh, kde bylo přehledně k mání vše co se jenom z ovcí dá využít, sníst nebo jinak použít.
Rád bych ještě koupil nějaké menší balení pravého íránského čaje, což ale není úplně jednoduché, protože všude mají klasický černý Ceylon. Nakonec nacházím pravý Írán u chlapíka na chodníku, bohužel prodává jenom půlkilové balení, což je hodně, ale co se dá dělat. Dle gestikulace jsme pochopil, že balení stojí dva dolary, jaké je překvapení, když chlapík chce pouze 2000 IRL, což je 3,80 Kč. Nechápu.
V Hamadánu mě už nic extra ndrží, beru tedy z hotelu bágl a s časovou rezervou švihám na terminál. Taxikáře se snažím přesvědčit, že bych měl jet za 5000 riálů, ale moc pochopit to nechce, takže platím 8 tisíc. Tři tisíce do taxikářovy kapsy navíc, mě opravdu nezruinují.
V Hamadánu mají možná nejhezčí autobusák z celého Íránu, ale spojů moc nemají. Zkouším ještě jiné společnosti, zda někde není rychlejší Volvo směr Orumiyeh, ale smůla, jezdá pouze prastaré a pomalé Mercedesy. Na druhou stranu, aspoň zakusím i tento klasičtější způsob přepravy. A krom toho je to nehorázná lidovka, 10-11 h jízdy za 4 dolary.
To že jsem ušetřil si vynahrazuji na jídle. V nádražní restauraci (neplést s českými nádražními restauracemi) dávám obligátní kebab na špejli s horou rýže spolu s nezbytnou limonádou na zapití. Drahé (skoro 5 dolarů) ale dobré.
Netrvá dlouho a luxusně obstarožní Mercedez Benz, made by IranKhodro, je připraven na cestu.  Vyrážíme v jednu odpoledne, abychom dorazily do 600km vzdáleného cíle u hranice s Tureckem. Na rovince je náš Mercedes králem, mnohem horší to je do kopce a že jich po cestě je. Kupodivu jsme vše vyjeli, i když to byla většinou spíše rychlejší chůze. Jako obvykle se nikde nestaví, takže si čtu, v duchu se raduji, že jsme si nakoupil hodně pití a snažím se nemyslet na hlad. Když už byla přestávka, tak zase nebylo co koupit, byla hold hladovka. V cíli, ve měste Orumiyeh vzdáleném cca 50 km od tureckých hranic jsme kolem půlnoci. Moc jiných možností v liduprázdném městě kolem půlnoci, než si vzít taxi do hotelu, opravdu nemám. Volím jistotu hotelu Reza, pokoj s koupelnou za 12 USD, chlapík chtěl dvacku, ale měl smůlu.