DAY 5 -KASHAN, ESFAHAN

Úplně do růžova jsme se na palandě pod hvězdami pravda nevyspal, ale bylo to příjemné. Na snídani voda+sušenky a může se vyrazit, v plánu mám jednak historické domy v okolí a pokud vyjde čas i horskou vesničku Abyaneh.
Historické domy jsou v kashanském podání domy bohatých měšťanů a obchodníků z 19. století. Většina jich patrně lehla pod tíhou let, ovšem několik jich vydrželo a dnes jsou krásně opraveny k dispozici návštěvníkům. Domy se tomu vlastně ani moc říkat nedá, jedná se spíše o panství, kterému povětšinou dominuje nádvoří s bazénkem a fontánou kolem kterého je celé sídlo s mnoha místnostmi jednak pro pány domy ale také pro služebnictvo, poddané a zvířectvo. Vstupné je symbolické, 3000 IRL do každého z Khanů. Jako první k návštěvě si vybírám Khan-e Tabatabei, který se ukázal jako nejzachovalejší, největší a tím pádem i nejlepší. Khan-e Abbasian  je v trochu jiném stylu, méně okázalý, ale i tak stojí za návštěvu. Na rozdíl od Khan-e Ameriha, jenž se nachází ve stádiu permanentní přestavby a v budoucnu z něj bude předražený turistický hotel. Kousek od khanů jsou zbytky masivních hradeb, nyní spíše tvořící val z bláta a hlíny. Cestou zpět se toulám úzkými uličkami starého města a jen bláhově si myslím, že držím směr a vím kam jdu. Když se na domělém kruháči rozlížím a divím se, že večer to zde vypadalo jinak, zastaví mě Abi, mladík z blízké cestovky s dotazem, co zde dělám a zda jsem náhodou nezabloudil. Suverénně jsem mu tvrdil, že ne, že jenom hledám něco na zub. Nedá mu, to a zve mě k sobě do kanceláře, kde mě definitivně vyvádí (za pomoci Google Earth)  z mé domněnky, že jdu správně, páč jsem přesně na druhé straně města, než kde jsem chtěl být. Docela dobře jsem s Abim pokecal o Íránu, cestování, kterí nabízí jeho cestovka a hypotetické možnosti přivézt do íránu nějaké turisty a ještě na tom vydělat:).
Na výlet do vesničky Abyaneh a zároveň ještě odjezd do Esfahánu není čas, tak snad příště. V hotelu pod hvězdami vyzvedávám bágl a přes příjemný bazar, kde mají mimo jiné super kamenný mlýn na kari (dříve na velbloudí pohon, dnes na motor), jdu směr terminál. Od křižovatky, kde je „proslulý“ Golestan Inn si chci si vzít taxi, je to přece jenom ještě tak 2 km, ale nic nejede, tak jdu pěšky. Kolemjdoucí děda na mě gestikuluje, že mě na terminál vezme autem, s díky odmítám. Dědula mě za chvíli dohnal, už v autě, odmítnout nelze. Na nádru mu doslova nutím nějaké peníze, odmítá…nechápu. Bus do Esfahánu jede za půl hodiny, cena 30 000 IRL, opět nová Scania, zatím se mě ty proslulé staré Mercedesy nějak vyhýbají.
Za 3,5 hodiny přijíždíme do perly celé Persie – Esfahánu, na straně jedné údajně jednoho z nejhezších měst celého islámského světa, na straně druhé moderního velkoměsta, jež se vyznačuje moderní zástavbou, bulváry a dopravníma zácpama.
Chybami se člověk učí a jednou z nich bylo si vzít na esfahánském terminálu taxi do města, přesněj do hostelu Amir Kabir. Hned vedle autobusáku je zastácka městké, odkud jezdí busy řádově za halíře. Taxikáře mě lapili a nehodlali pustit, cena 20 000 IRL se jim zdála malá, tak se shánějí další cestující.  Po deseti minutách jsem chtěl odejít, ale blb jsem si nechal dát bágl do kufru, čímž jsem ze sebe udělal hloupého rukojmího.
Hostel Amir Kabir – travellerská legenda – si mě nachází doslova sám. Beru to co je pro sólo cestovatele nejpříjemnější, postel v dormitory, zde za 50 000 IRL. Na pokoji mám českého kolegu, který cestuje do Indie, dále poameričtělého Rusa a Australana. Z Vítka tahám rozumy co a jak na jeho šestiměsíční cestě a sám pro sebe si říkám, že něco podobného bych měl taky zkusit.
Každý druhý se tváří jak nenávidí Ameriku a přitom jsou tu samý hamburgery a pizzy, pravda chutná to asi stokrát líp jak u McD apod., ale i tak bych si jako večeři v Esfahánu představoval něco jiného. Večerní prochajda  má jedné dva cíle, prvním je Imámovo náměstí – údajně druhé nějvětší náměstí na světě s krásně nasvětlenou Chomejního mešitou a fontánou a stovkama piknikujících lidiček. Tím druhým jsou neméně známé mosty, nyní nádherně nasvětlené, plné korzujících lidí. Čekal jsem tu nějaké čajovny a vodní dýmky, ale nikde nic, tak beru zavděk čajem ze stánku v parku. Sedím, fotím, kochám se a nechám se unášet atmosférou.
Minimálně v centru a u mostů panuje příjemné moderně-orientální atmosféra, o kousek dál je to již skoro Evropa, ulice plné obchodů, vše nablýskané, moderní a v podstatě fádní.