Za hranice všedních dní...Írán

Jeden plány míní a druzí mění. V plánu byl Kavkaz – Gruzie, Arménie a Náhorní Karabach. Nevyšlo to, moje chyba to není. Je to škoda, tato bezesporu zajímavá oblast si návštěvu zaslouží. Snad příště. Kdoví, třeba jsem to mohl zariskovat, Gruzii nějak projet a vegetit v klidné Arménii, ale asi by to bylo zbytečný riskování. Na začátku války stejně nikdo netušil, kdy skončí a jak se to bude celé vyvíjet. Gruzíncům vše nej, Rusům nepřeju nic.
Jediná positivní věc na celé záležitosti bylo načasování vzhledem k mým plánům, ani moc brzo, ani moc pozdě. Ideální čas, takzvaně za pět minut dvanáct, na změnu plánů, překormidlování trochu doprava a na východ a podání žádosti o víza do Íránu. Slečna na oddělení víz v SA tvrdila, že se vše bez problému stihne, já tak jist nebyl a tak raděj po třech týdnech provolával ambasádu a SA, abych zjistil, že pas s vízem leží na ambasádě a nikdo z SA o něm neví. Za tři stovky, snad ani větší zájem čekat nejde. Den před odjezdem, ale nakonec se vše stihlo.
Odjezd naplánován na 12.9.2008, vlakem do Blavy a odtud SkyEurope do Istanbulu. Kdyby nebylo ČD, tak by to snad nebylo ani zajímavý a naprosto zbytečně bych měl v Blavě hodinu času, nudil bych se a to by mě jistě nikdo nepřál. Takže máme luxusní více než hodinové zpožděníčko a já jsem i docela rád, když konečně stavíme v Blavě a když jsem včas na letišti. Které stojí pravdu za to, parametry autobusáku a  design apokalyptického socialismu s cenami ranného kapitalismu. Vždycky mám pocit, že nemůže většího cestovního trapasu, než dokonale naplánovaná akce neklapne na prvním přípoji z Horní dolní do Kotěhůlek…jednou se to ale stejně stát musí.
Let byl příjemný, letadlo docela fine, letušky krásné, servis nízkonákladově žádný a lidé po přistání tleskali. Na Sabiha Gokcen Haval Alavani, tedy druhém istanbulské letišti, které již leží v Asii, je nečekaně rušno. Většina odbavovaných letů je evidetně nočních, koukal jsem, zda neuvidím někde AirArabia létající přes Dubaj dále např. do Indie, ale asi lítají jiné dny. Jinak kde nic, tu nic. Aspoň, že jsou zde volné sedačky, na kterým trávím popoleháváním a poposedáváním čas do odletu dalšího spoje (půl sedmá), tentokrát do Trabzonu se společností SunExpress. Tento lowcost je pozůstatkem kavkazských plánů, v mé cestě mě moc nepomůže, sice se trochu přiblížím íránským hranicím, ale i tak je to ještě cca 10h busem. Celý let spím, probouzím se přesně při přistání hned vedle moře, docela efektní. Stejně jako příletová hala,  ne nepodobná starému vojenskému hangáru.
Než se vůbec rozhodnu co dál, kam jet a jak naložit s dnešek, jedu nejdřív dolmušem na otogar, kde chci pozjišťovat autobusy směr Dogubeyazit, což je poslední město před hranicemi s Íránem. Je to překvapivě jednoduché, přes den nic nejede. Než jet s přestupama, rozhoduju se, že dnešek strávím zde v Trabzonu a okolí. Jedním z původních plánů byla i blesková návštěva Gruzie, jenom na skok do příhraničního Batumi, ale to nakonec ruším, protože je to dost nejistá záležitost a chci mít první den přece jenom více na klid.
Nemám průvodce, ani moc info co se tu dá dělat, jenom si pamatuju, že je zde poblíž v horách klášter Sumela – Američani, který jsem potkal cestou mně radí jet do města Macka a odtud taxi. Nejdřív ale musím do centra vyměnit nějaké turecké liry a přitom si vzpomínám, že jsem jednou četl v jednom cestopise, že  společnost Ullusoy pořádá výlety na Sumelu. Skutečně, jenom je 10:10 a bus odjel v 10:00, zkouším vedle společnost Metro, odkud to jede (klasicky) ve stejný čas, jenom s paní štěstěnou, páč bus ještě neodjel. Sazba je 20 YTL, zdá se mi to docela dost, ale na druhou stranu, kombinace dolmuš taxi by jenom těžko vyšla levněj. Krom toho jak tak pozoruju četnost dopravy v horách, těžko by se zde jakékoliv taxi za slušnou cenu hledalo.
U moře bylo vedro a dusno, v horách je příjemně a svěže. Po pokochání se nádherným výhledem na okolní kopce a lesy, zaplacení 8 YTL a vstupu do samotného kláštera, začínám mít trochu pochyby o vhodnosti investovaných skoro třiceti lir. Co upoutá nejvíc je nepoměr mezi tím co je vidět z okolí (tzn. vše se zdá velmi rozsáhlé) a tím co je ve skutečnosti přístupné uvnitř (moc toho není). Skalní kostel, pěkné fresky uvnitř, dosti poničené venku, několik místností, terasovitá nádvoří a pár turistů. Z celé návštěvy jsem spíše pocit toho, že mám „splněno“, než že by mě to skutečně uchvátilo, nicméně okolí a pohled zvenku na klášter určitě stojí za to. Po třech hodinách máme sraz dole pod klášterem v turistické restauraci. Jsem docela rád, že ve dvě odjíždí, páč už je i trochu zimno. Po návratu do Trabzonu lehárko u moře a odpočinek, na nic ani s batohem na zádech nemám moc sil.
Docela hladno čekám na „odbouchnutí“ Ramadánu, možnost se najíst a dát si pár čajíků. Při čaji mě odchytl místní studentík, jenž mě tvrdil, že nemá rád čaj, což je v Turecku hodně divná a neobvyklá záležitost. Kolem osmé se loučím a spěchám na otogar pořešit lístky, ráno jsem zaplatil půlku z 40 YTL, nyní doplácím druhou. Jak platím, podávám lístek chlapíkovi, který jej trhá se slovy, že žádný lístek nepotřebuju, a že „problem yok“. Vypadá to více než podezřele, tuším nějaký pořádný turecký výdrb např. že pojedu s přestupem a někde v noci na trase uvíznu, páč nemám lístek na další bus apod. Nic takového se naštěstí nestalo, s přestupem v Agri přijíždím do ulic D.Beyazitu kolem sedmé hodiny ranní. Pravda v druhém busu pátrali po mém lístku, ale když jsme jim řekl, že v Trabzonu jsem si jasně koupil lístek až do D.Beyazitu, tak mě nechali být.