DAY 7 - ESFAHAN, YAZD

Opět ranní psaní deníku, opět snídaně za dva dolary s dvěma čaji, opět ranní pokec s ostatníma. Mám v Esfahánu už jenom půl dne a tento čas vyplním patrně cestou do arménské čtvrti Jolfa a nějakým tím palácem, což bude asi složitější, páč je pátek, a to je všech muslimů svátek. Vyrážím s Ayne a Melisou na dlouhou prochajdu  přes mosty až do k arménských kostelíkům. Ayne je od pohledu ostrá seveřanka a má namířeno mimojiné do iráckého kurdistánu, Melissa vypadá jako hloupá Američanka, ale je v pohodě a studuje Fársí v Teheránu.
Arménská čtvrť, toť několik kostelíků a pár obchodů, které mají i v pátek otevřeno. Rozdílné je i vstupné, první kostel je sice zdarma, ale další za 10 tisíc a Vank katedrála za 30 tisíc, což se mně objetovat nechce. Důvod není asi ani tak v hamižnosti, ale prý na rozdíl od íránských památek nedostávají žádné dotace. To ale neomlouvá 5 dolarů za pohled!
Cestou zpět v centru u paláce Hasht-e Behest trhám partu a jdu si užít ještě místních zahrad a parků. Vše krásně opečovávané, zelené, plno květin, no nádhera. A dneska je tu dokonce blešák.
Na náměstí Emáma Chomejního je docela rušno, vše se připravuje na hlavní páteční modlitbu. Před hlavní mešitou jsou již připravené koberce pro ty, kteří se nevejdou do mešity. Bude jich asi hodně dle davů, které se sem ženou. Autobusy svážejí věřící z celého Esfahánu, dneska žádné výstřednosti, všechny ženy pěkně v černém. Z reproduktorů okolo celého náměstí se linou náboženské zpěvy, všichni se tváří přísně, je tu plno policajtů a před mešitou je obrovský propaganda billboard hlásající něco ve jako: Jak dlouho budou ještě budou naše bratry v Palestině okupovat a zabíjet Američané a Izraelci.
Celkově mám takový zvláštní pocit, že tady nemám co pohledávat, takže ani moc nefotím. Každopádně zajímavé zakončení pobytu v Esfahánu.
Na hotelu si vyzvedávám bágl, od recepčního dostávám lístek na městskou a honem na terminál sehnat nějaký dobrý spoj do Yazdu. Na terminálu jsem sice rychle a díky MHD prakticky zadarmo, ale bus nikde. Ve dvě je prý plno a další až ve čtyři. Tří hodinovou čekačku vyplňuje dopisování zápisků a oběd v místní restauraci. Esfahán kebab jsou kousky masa, asi jehněčího nebo telecího, které jsou tuhé jak podešev a  halda výborné rýže. Na zapití čajík z konvičky.
Bus do Yazdu za 35 000 IRL jede až do Zahedánu, takže skoro do Pakistánu, čemuž odpovídá i složení cestujících. Pořád se mě někdo ptá, zda jedu taky do Zahedánu. Nejedu.  Cesta je samá poušť, plno kamiónů v protisměru a rezavějící tank, což je patrně pozůstatek íránsko-irácké války. Zavazel v nové silnic, ale patrně se ho nikomu nechtělo odklízet, tak se udělal „výkus“ a pokračovalo se dál.
Do Yazdu se přijíždí kolem desáté, ovšem zastávka není na terminálu, ale v polích na výpadovce. Na hrdinu se mě hrát nechce, tudíž beru taxi za 15 000 IRL přímo na bazaar, kde už najdu nějaké bydlení. Tak se také stalo, po chvíli hledání beru doporučené Kashan hotel, krásná dormitory za 40 000 IRL + 10 000 snídaně. Všichni asi bydlí v Silk Road Hotelu, takže tu  není ani noha.
Při shánění jídla platí staré známé:“Pod svícnem je největší tma“. Stánky s jídlem jsou přímo pod AmirChakMak komplexem, tudíž úplně jinde než jsme já hledal. Obelhávám žaludek sladkostma, fotím překrásně nasvícený AmirChakMak a spát.