DAY 16 - ORUMIYEH, VAN
Ráno jdu suverénně na snídani, což je íránská klasika (čaj, chlebík, vajíčko a nějaké marmelády) s tím, že je součástí ceny….nebyla, takže platím dalších dvacet tisíc. Náhoda v Íránu funguje více než kdekoliv jinde. Zatímco žvejkám gumový chleba, potkávám opět bývalé spolucestovatele, nyní jenom Josefa a Adriana. Mají zde o pár dní více, což nepokrytě závidím, takže můžou jet v klidu na výlet k solnému jezeru (prý dost podobné co se týká slanosti Mrtvému moři) a vůbec, mají pohodu. Kdežto já dnes končím svůj pobyt v Íránu a směřuju do Turecka. Na výběr mám klasicky dvě možnosti přesunu, buď přískokem: na hranice taxi a odtud dolmuše. Druhá možnost je přímý bus do Vanu. Těžko soudit co je levnější a co zajímavější. Volím nakonec přímý bus, cesta přískoky by byla asi zajímavější, ale asi dražší a časově bych si taky moc asi nepomohl. Druhým důvodem pro cestu busem je opětovný nedostatek domácích peněz, jak zjišťuju mám na autobus, sdílené taxi (1000 IRL) a koblihu + vodu. Víc nic a jsem na nule. Můžeme vyrazit.
Odjezd měl být v devět, ale dobrou hodinu se nic neděje a vyrážíme až kolem desáté. V buse je celkem deset cestujících, ale jak se brzo ukazuje jenom čtyři regulérní pasažéři, zbytek posádka na pašerácké stezce.
Po půlhodině jízdy stavíme na prvním z dnešních check-pointů. Jak vylízám z busu ven se protáhnout, tak mě jakýsi chlapík strká s tím, že kam jdu a ať mu ukážu pas. Tvrdí, že je od policie a je docela nepříjemnej. Pas mu ukazuju, ale do doby než mě ukáže průkaz mu ho odmítám dát. Po chvíli chlápek konečně pochopil, že tudy cesta nevede a posílá mě do boudy nedaleko, kde je jeho nadřízený od tajné íránské policie. Ani se na nic nevyptávají, jenom pokecáme co a jak, potřeseme rukou a je klid.
Po nezbytné zastávce u pumpy jsme konečně na hranicích, což je několik nenápadných budou schovaných v údolí. Moje procedura je záležitostí max. půlhodiny, horší je to s autobusem, který čeká na „proclení“ kontrabandu. Ten tvoří hlavně sladkosti, ale i oblečení, cigarety, porcelán apod.…prostě vše co se dá ukrýt do krabic zavazadlovém prostoru a následně udat v mnohem dražším Turecku. A právě proto jsou v autobuse „pomocníci“, kteří vždy na check-pointu část vyloží a po kontrole zase urychleně naloží.
Po hodině opouštíme hranice a já si bláhově myslím, že teď už to půjde rychle. Nepůjde, jednak před sebou máme ještě pár set kilometrů až do Vanu, ale hlavně tak deset check pointů, vždy u každé vesnice a na každé křižovatce. Ne moc daleko od Iráku a centru kurdského děni, dle toho se odvozuje i masivní účast a nasazení turecké armády. Rituál na check-pointech je vždy stejný: vyložení a opětovné naložení kontrabandu, kontrola pasů a naprostá ignorace posádky, kterou není třeba kontrolovat, páč se tu všichni dobře znají. Nejzajímavější je jeden z prvních check-pointů, kde musím jako cizinec vyplnit i nějaká lejstra a kde si bez vojenského dozoru ani na záchod nemůžu zajít. Cesta je ovšem neskutečná horská romantika s krásnou viditelností, již zasněženými štíty a hlubokými údolí a průsmyky.
Velmi vtipná situace je na jednom z pozdějších stanovišť (na stejném, kde bylo i několik dodávek plných uprchlíků z Iráku), kde se agilní voják rozhodl pro kontrolu i zavazadel uvnitř, snad jestli tu nemáme nějaké zbraně. Zkušeným okem kontroloval jenom batohy cestujících, zavazadla, sáčky a krabice „pomocníků“ zůstávaly jako náhodou bez zájmu. Měl jsme sto chutí se na to vojáka zeptat…rozhodně dobře, že jsem se nakonec neodhodlal, takhle jsem akorát ukázal svoje špinavá trička a byl klid.
Cesta by byla trochu pomalejší, ale jinak díky scenériím nad dva tisíce metrů naprosto kouzelná, nebýt příhody, která mě trochu „vytočila“.
Vlastně se skoro nic nestalo, jenom mě posádka odmítla pustit a nechat vystoupit ve vesnici Guzelsu, kde je i úžasný kurdský hrad Hosap. Důvod? Zde se všichni tak bojí Kurdů, že mě prostě nenechali vystoupit, protože si mysleli, že mě tu okamžitě okradou a zatknou. Samozřejmě nesmysl, nicméně posádce jsem to nevysvětlil, takže jsem si pěkně od pliv angločeštině zanadával a jelo se dál. Nadávky ani lamentování nepomohly. Je možné, že bych vzbudil pozornost Jandarmy (=turecká armáda), to se vyloučit nedá, nicméně místní by mě tak maximálně pozvali na čajJ. Ještě si moc dobře pamatuju, jak mě po mojí cestě na JV Turecka kámoši seriozně obdivovali jaký jsem hrdina a nevěřili vlastním očím, že jsem se vůbec vrátil.
Po sedmi hodinách jízdy přijíždíme do Vanu. Chlapíci z busy vykládají tovar do připravených dodávek, já prozměnu hledám dolmus do centra a následně přijatelný hotel. Levných hotelů zde bude plno, beru Ipek za 12 tureckých lir na osobu. Van je první pohled slušná změna oproti Íránu, a to především co se týká budov, aut apod. Na druhou stranu chaos a atmosféra trhů, které se volně rozprostírají po mnoha ulicích, je výrazně živější a zajímavější než v Íránu. Kurdové, krom toho, že vypadají velmi sympaticky a nesmírně fotogenicky, budou patrně i mnohem větší kšeftmani.
Kromě hodinky na super rychlém Internetu a všeobecného zorientování se, se večer věnuju pouze jídlu, kebaby, kofte, čaje a baklavy. Gastronomické hody a já jsem v sedmém nebi. Celé to zakončuji v místní čajárně, kde zrovna dávají Galatasary s Barošem v sestavě. Sedím na bobku, koukám na telku, srkám přeslazený čaj a mám se dobře.
