DAY 6 - ESFAHAN

Ráno na hotelovém dvorku/atriu -  psaní deníčku, snídaně za 20 tisíc riálů (vajíčko, meloun, čaj, chleba, máslo – nic moc, ale v Ramadánu jak když najdeš) a pokec s krajany. Někdo jenom projíždí, jiní se už vrací nebo cestují podobně jako já. Je to příjemně strávený čas, ale povinnosti volají, je čas vyrazit do víru Esfahánu.
LP má docela pravdu, když praví, že není zlé nejdřív podívat do Jameh mosque, jenž je na opačné straně než je Imámovo náměstí. Ovšem, že se ztratím hned po sto metrech co odbočím z hlavní ulice do bočních a neznačených uliček, to jsem moc nečekal. Nejsem si moc jist směrem ani vzdáleností, tak se vracím skoro na stejné místo, odkud jsem vyrazil a zkouším znovu. Daří se lépe, ale i tak vycházím z bazaru na úplně jiném místě než jsem chtěl a ještě k tomu odbočuji na druhou stranu, než jsem chtěl. Sice jsem se zatoulal a přišel k Jameh Mosque až po hodinové procházce, ale zato jsem měl možnost prozkoumat bazar a navštívit nádhernou madrásu hned u bazaru.
Svým způsobem se mně Jameh Mosque líbila více, než slavná a opěvovaná Imámova mešita. Jameh je taková více autentičtější, opravdovější (ale i zde je vstupné 5000 IRL) a není to jenom tím, že kolem jsou trhy, obchody a plno lidí.
Ptačí trh, zmiňovaný i v LP, může být stejně „šokující“ jako první návštěva místního řeznictví, po druhé návštěvě je to už nuda. Mnohem zajímavější jsou nádherné mosaiky Khomeiniho a Khatamiho v Mausoleum Harun Vilayet a vůbec celá oblast okolo 48m velkého minaretu směrem k náměstí. To je oproti večeru skoro liduprázdné, v dopoledním ostrém slunci se fotit nedá, tak aspoň chodím okolo, nakukuji do bazarů a dumám, že bych něco koupil, když vlastně nevím co bych kupoval. Tyto turistické bazary jsou na suvenýry ideální, ale já na nic nevím proč nerad nakupuju a opačně, tam kde bych i rád něco nakoupil, zase není co nakoupit. Neturistický bazar je pro Íránce, jsou zde věci denní potřeby a ne blbiny pro zápaďáky.Při návštěve obrovské Imámovy mešity mám trochu smůlu, po asi ¼ hodině mě vyhánějí, protože se blíží čas polední modlitby. Moc se mě pryč nechce, tak ještě oplenduju kolem, což se mi  vyplácí neb dostávám pozvání od íránské rodinky na oběd. S radostí přijímám. Těším se na setkání s normální íránskou rodinkou a přirozeně mám také hlad a těším se kde poobědváme, co poobědváme a vůbec jak to celé proběhne. Chvíli hodíme kolem náměstí a sháníme jídlo, i pro místní to není úplně jednoduché, páč je všude zavřeno a tam kde je otevřeno, není výběr moc velký.  Už se mně to ověřilo po několikáté, že Íránci si s Ramadánem moc hlavu nelámou. Když jsem se ptal na důvod, tak buď odpověděli, že prostě jí a tečka nebo mají universální výmluvy, že oni cestují a tím nemohou držet půst a musí jíst.
Jako místo pikniku, byl zvolen park hned vedle centrálního náměstí. Postupně se nakoupily sandwiche, pití a cosi na způsob polévky, ale zato lepivější a mnohem hustší, možná podobné indickému dhálu. Rodinka je poměrně rozvětvená, část je domácích a druhá přijela na výlet z Tehránu. Naštěstí nejenom synátor umí anglicky, takže zábava docela plyne. Po jídle dostávám pozvání domů, nevím zda to není spíše formální slušnost, ale beru a těším se na nové zážitky. To, že je šátek nutné zlo mě nejenom potvrdilo plno lidí, ale lze vidět i kdekoliv – ženy, které nosí šátek někde v půli hlavy a vykují jím nabarvené vlasy, nebudou patrně velké fanynky této módy. I ženy z této rodinky se hned po příchodu domů, daleko od náboženské policie a státní moci,  převlíkli do domácího evropského oblečení a sundali nenáviděné šátky.
Odpoledne se nakonec docela vydařilo, nejdříve jsme si jenom tak vykládali, posléze přišel na řadu backgammon – velmi nečekaně se mi dařilo, neboť jsem dal „kotlík“ postupně skoro všem členům rodiny, až přišla na řadu hlava rodiny – otec, který vzal poměrně prestižně, až jsem se bál, co by se stalo, kdybych ho taky porazil. Měl nakonec štěstí, posledním tahem double a vyhrál celkově dva ku jedné. Měl radost, že vyhrál a já měl radost, že jsem nevyhrál já a nedostal na budku:). Po hře už zábava trochu vázne, domácí se tváří nějak vážně, jako kdyby řešili nějaký rodinný  nebo pracovní problém nebo neví co se mnou. Loučení je srdečné a velmi přátelské, ale bez podání ruky. Trošku jsem s tím váhal, na jedné straně jsem si vědom společenských pravidel, na stranu druhou tahle rodina je hodně moderní, nakonec jsme udělal velice dobře a prozíravě, že jsem nenabízel podání ruky.
Ali jede se mnou zpět na Imam square, kam přicházím akorát včas, abych zachytil podvečerní fotografické slunce, krásné stíny a měkké pastelové barvy. Spíše bych si už šel po  svých, ale Ali se mě pořád drží jako klíště. Jdu na jídlo, Ali se mnou, ale jídlo nechce, prý posiluje a musí jenom speciální stravy, tzv. steroidy. Říkám mu, že je magor, ale je mu to jedno, íránské slečny asi letí na svaly. Nakonec jedeme autem (předváděl se a řídil jak šílenec, ale kupodivu jsme nikoho nezajeli) kamsi na periférii, kde ovšem místo údajných kámošů, nabíráme jeho kočku s mladší ségrou. Íránky, a to platilo i o těchhle, jsou krásné ženské, z očí jim kouká přirozená krása, kterou ale některé přebíjejí tunou make-up, což je škoda.
Páreček mě vysadil na náměstí kde již mraky piknikujících nebo jenom tak lelkujíchc. Celé náměstí je krásně nasvětleno, mno prostě zde vládne příjemná a pohodová atmoška.
No dormitory mně přibyly nové spolubydlící – Američanka, Finka a Rakušan. Všichni v pohodě a příjemní.