DAY 3 - TABRIZ, KANDOVAN

Tabríz se nachází 1340 m.n.m. a je to znát, tudíž spacák se v noci docela hodil, naopak přes den je velmi příjemně, žádné velké vedro, takže ideální na cestování.
Dopo si dávám za úkol více se zorientovat ve městě, pozjišťovat jak je to s nočním vlakem do Tehránu a taky navštívit v Tabrízu něco zajímavého, což se včera moc nepovedlo. Vlak do Teheránu je v 5:30pm, lístek stojí 170 000 IRL. Vzhledem k tomu, že mám v plánu výlet do Kandovanu a nemám tušení, kdy se vrátím, lístek nekupuju a vše se uvidí až po návratu na místě. V městě samotném jsme toho moc nestihl, několik mešit, příjemný park básníků s šíleným betonovým monolitem uprostřed a první pokec s íránskými děvčaty. Vyfotit se nechtěly, což je škoda, protože byly jako většina very pretty.
Bágl nechávám na recepci hotelu a vyrážím směr Kandovan. Spojení by mělo být bez problémů, nejdřív do Osku a odtud dalším minibusem do Kandovanu. Štěstí mně dneska přeje, minibusy do Osku nacházím hned a stejně tak rychle i odjíždím za cenu 2000 IRL. V Osku mně přeje štěstí dvojnásob, páč i zde to vypadá jakoby minibus čekal právě až přijdu. Sice se čeká ještě asi hodinu, než se sejde více lidí, ale i tak mnohem lepší, než licitovat o cenu s místníma taxikářema. Za půlhodinu hodně dýchavičné jízdy (5000 IRL) jsem na místě. První co mě napadá po pár minutách na místě je, že takhle to možná vypadalo v Kappadokii před sto lety, nepočítám-li vedlejší piknikové místo, stánky s oříšky a pramen minerální vody. Kandovan působí velmi sympatickým dojmem, skalní domy jsou promíchané s klasickýma chatrčema, mezi tím domácí zvířectvo, oslíci a sem tam i nějací lidé. Pobíhám všude možně asi dvě hodiny, než začne být i trochu zimno a hlavně čas k odjezdu. Nějak ale není čím, bus dneska už nepojede a místní většinou jezdí v plně obsazených autech. Místní podnikavec mně nabízí odvoz na 40 000 IRL, což jednoznačně odmítám a spíše se snažím k někomu vetřít do auta. Čekání se mně nakonec vyplatilo, podařilo se mi odchytnout stavebního inženýra z Tabrízu, kde zde byl se svým tátou pro minerálku, která je údajně dobrá na žaludek, játra apod. Bere mě zadarmo až do Tabrízu a ještě si dobře povykládáme. Nouriho english je sice dost kostrbatá a chvílema to chce hodně fantazie, ale jinak si dobře povykládáme. Jako mnoho Íránců chce do Evropy, i když mu je přes 40, chce ještě studovat v Evropě (studuje doteď a je nesmírně vzdělán a akční v mnoha oborech), tudíž mě zahrnuje dotazy na bydlení, způsob získání školného, kolik co stojí, kolik je plat, kolik vydělávám já, jaký je nájem, kolik stojí si postavit dům atd.
Je jasné, že vlak do Teheránu je již pasé, mám tedy času dost, tak souhlasím s Nouriho plánem, že se nejdřív stavíme k němu dom a potom na hodiny hry kytaře podobný hudební nástroj saz (http://cs.wikipedia.org/wiki/Saz). Pan učitel s Nourim pořád pilují jednu a tu samou skladbu, až je to trochu nuda a málem usínám. Nourimu to jde tak napůl, naopak mistra je zážitek poslouchat.
Na hotelu vyzvedávám batohy a po nezbytné zastávce na jídle mířím na shared taxi směr terminál. Je dobrý vědět kolik co má stát před jízdou, já měl info, že cena bude 2000 IRL, taxikář chtěl 3000 IRL a měl tím pádem smůlu, víc nedostal. Na autobusáku potkávám holandský pár, který jsem už potkal včera v turistických informacích. Mají v plánu Asii na půl roku, tiše závidím. Autobusů jezdí do Teheránu plno, vše za stejnou cenu, beru tedy spoj v 10pm s příjezdem mezi 6-7 ráno do Teheránu. Nebýt prostojů, různého čekání po městě a nabírání cestujících jsme v Teheránu asi mnohem dříve. Nicméně cesta novou Scanií je v pohodě a překvapivě jsem se dobře vyspal.