DAY 13 - SHIRAZ

Trochu jsem pozapomněl na suvenýry. Koberec nebo spíše malý kobereček pro sebe jsem nakonec zavrhnul a pro ostatní nevím moc co koupit. Na turistických bazarech, kde se dají koupit pěkné věci, mě nakupovat moc nebaví a na neturistkých bazarech, kde mě to baví mnohem víc zase nemají nic, co by se dalo nazvat suvenýrem. Je zde spíše klasické spotřební zboží, které je určené pro místní.
No a jelikož je Shiraz evidentně poslední turistické město na mém íránském putování, snažím se něco zajímavého najít a  koupit, ale moc se nedaří. Krabička a koření nejsou rozhodně žádné triumfální úlovky. Jinak je ale bazar v Shirazu jeden z těch zajímavějších, které jsem v Íránu navštívil.
Po bazarových toulkách se jdeme podívat na místní citadelu. Srovnáváme s Aleppem a srovnáváme nesrovnatelné. Na hradby se vylézt nedá, což snad ani nikdo nečekal, nicméně vnitřek docela dtojí za to i tak. Jedna strana je v lešení, což čekal každý. Co je zde nejzajímavější jsou jednoznačně staré velkoformátové fotografie zachycující Shiraz před desítkami let. Volba prostředí, kompozice, ostrost – dokonalé.
Kluci mají pohodu, mají v Shiraz na rozdíl ode mě ještě den, takže se rozdělujeme. Beru taxi (10 000 IRL) k hrobce básníka Háfeze. Vstupné zde asi nějaké bude, ale nikdo po mě nic nechce. Další z mnoha příjemných míst, je to taková oáza klidu plná stromů a květin, s bazénkem uprostřed.  Vládne se zde velmi příjemná, pohodová až mystická atmosféra. Celou dobu kolem mě krouží místní kočka, teda slečna, až jsme si říkal, že to nebude náhoda. Nebyla, tak dlouho se osmělovala, až se osmělila mě oslovit. Krásná studentka malířství, která ale neví kde je ČR a ani jí to vůbec nic neříkáJ.
Cestu zpět na hotel si dávám procházkou, tak akorát abych si vyzvedl z hotelu věci, zaplatil a přesunul se na terminál na bus směr Hamadán. Z dvou variant dalšího přesunu, jsem si tedy nakonec vybral tu jendodušší, jistější a jak se později ukázalo asi i míň záživnější. Rozpálený Ahváz s úchvatných zikkuratem Čonga Zambíl jsem si nechal na příště.
Při cestě na autobusák se opět (jako už mockrát v Íránu) ukazuje výhoda solo cestování. Jedu zdarma a na místní poměry velmi luxusním vozem, nové Toyotě. Zkouším najít ještě nějakou jinou společnosti co jede třeba v jiný čas do Hamadánu, ale smůla. Po minule nepohodlném Volvu se nyní vybírám o podle značky busu, beru tedy osvědčenou Scanii.
Patnáctihodinová cesta je tak nudná, jak jen patnáctihodinová cesta může být. Dokud je světlo jedeme bez přestávky a když už je konečně pauza, tak na místě, kde nemají vůbec nic k jídlu, tudíž opět stará znám sušenková dieta.